Víra jako důkaz
1 Kor 13,13
Jak se z generace na generaci mění povaha lidstva, mění se i původní významy mnohých klíčových slov. Některá jsme zařadili mezi archaismy, jiným jsme určili poněkud jiný význam. Například slovo šlechtic v nás vyvolává spíše představu bohatého dobrodruha než šlechetného muže, stejně tak v poustevníku vidíme podivínského samotáře a ne výjimečně moudrého rozjímavého muže, jehož rady byly prodchnuty boží moudrostí. Slyšíme-li dnes slova víra, naděje a láska, může i nám unikat jejich pravá podstata.
Dnes začneme vírou. Víra, resp. ne-víra, je nejčastěji spojována se souhlasem nebo s nesouhlasem interpretované informace. „Já ti nevěřím, stejně kecáš.“ „Nevěřím mu ani dobrý den.“ Nebo: „Nevěřili byste, kolik tam bylo lidí.“ Jednou jsem měl zajímavý rozhovor se svým známým, který tvrdil, že je věřící, ale jeho život tomu vůbec nenasvědčoval. Když se snažil obhájit svoji víru, zahrnul mě argumenty o Boží existenci. „Přesvědčil jsi mě, že souhlasíš s tvrzením, že Bůh existuje.“ „No ano, samozřejmě. O tom to přece je.“ Byl očividně rád, že jsem to konečně pochopil. „Být věřícím je ale o něčem jiném. Bible říká, že ďábel také věří, že Bůh je, ba on to dokonce ví, a přesto ho nepokládáme za věřícího.“ Náš rozhovor skončil, myslím, celkem dobře, protože když jsme se zanedlouho potkali, řekl mi se širokým úsměvem: „Už nejenom věřím, ale i důvěřuji.“ A přesně o to jde. Když nás někdo na základě pádných argumentů o něčem přesvědčí, tak to jednoduše pod tlakem těchto argumentů akceptujeme. K tomu nepotřebujeme víru. Víra v tom původním biblickém významu slova nepotřebuje důkazy, protože víra sama je důkazem toho, že Bohu důvěřujeme.
Nyní si znovu přečtěte 11. kap. listu Židům a dívejte se na hrdiny víry ne jako na ty, kteří věřili v Boží existenci, ale kteří Bohu důvěřovali. Zajímavé by bylo nahradit slovo věřit slůvkem důvěřovat…
Víra se rozvine v důvěru nebo se zvrhne v pověru.
Překlad: J. Kratka, Nová naděje na každý den, roč. 16, č. 3, s. 62
