JUMP

Ef 4,1-16

Sem chodím rád. Dá se tato věta říct o naší farnosti? Cítím se tady přijímaný a milovaný? Vládne tu srdečná atmosféra, která by oslovila i nevěřícího člověka? Na tyto otázky musíme bohužel často odpovědět „ne“. Velké množství křesťanských organizací a institucí není o nic vřelejší než opačná strana polštáře, na kterém spíme.

Vůbec se nedivím, že se někteří lidé vyhýbají církvím, kostelům a jakýmkoli křesťanským organizacím, jakoby to byla márnice. Ale na to, aby člověk zažil chladné přijetí, nemusí přeci chodit mezi křesťany, že?

Musíme se naučit láskyplně přijímat jeden druhého, abychom „zachovali jednotu Ducha“. Když budeme jednotní ve vzájemné lásce, budeme schopni ji dávat i nově příchozím. A pak je třeba si uvědomit jednu velkou pravdu: co do našeho společenství sami nepřineseme, to tam ani nenajdeme. Takže je nesmysl čekat, až někdo začne. Právě já musím začít. Hned. Očekávat od druhých něco, co sám nedělám, je dost naivní. Jestliže chci, aby ke mně ostatní měli osobní a upřímný vztah, musím být já první, kdo k nim takový vztah bude mít. Jestliže chci, aby se ostatní usmáli, když mě uvidí, musím se usmát první. Vždycky je třeba počítat s lidskou nesmělostí, nedostatkem odvahy a pasivitou. I my to všechno v sobě máme, ale můžeme se rozhodnout, že proti tomu budeme bojovat.

Když Pavel píše, abychom byli „skromní, tiší a trpěliví“, neznamená to, že bychom měli někde v koutečku skromně, tiše a trpělivě čekat, až nám někdo projeví lásku, abychom na to mohli nějak reagovat. Je potřeba jednat. Sami lásku projevit a teprve potom skromně, tiše a trpělivě snášet, když on nám náhodou neoplatí stejnou měrou. Tím však nechci říct, že bychom se měli stavět do trpitelské role. Spíš se učme osvobodit od touhy dávat něco za něco.

Teď už sem chodím rád. Opravdu. Když vím, že tady budu mít příležitost někoho potěšit, vlídně s někým promluvit, někoho vyslechnout, chodím sem skutečně rád.

Slunce vyjde, až se přestaneš mračit.

Překlad: Z. Juřenová, M. Klusová, G. Neubauerová, Deník mladých, roč. 10, č. 2