Řeknu to mámě
Př 28,13
Janě bylo dvanáct let, když se rozhodla, že potřebuje ve svém životě víc vzrušení. Protože neměla na lyže, začala dělat něco, co nevyžadovalo peněžní investice. Začala krást.
Věděla, že dělá špatnou věc. Ale vždycky, když strčila pod kabát nějakou sladkou tyčinku, připadalo jí to vzrušující. Hladina adrenalinu v krvi příjemně stoupla.
Pak se to stalo. Nakupovala s tatínkem a sestrou v obchodním domě a chytili ji při krádeži. Protože rodiče byli rozvedení, maminka se nic nedozvěděla. Otec Janě slíbil, že to mámě nepoví, pokud už nikdy nic neukradne.
Janina sestra Klára však využila této příležitosti, aby ji začala vydírat. Když chtěla dostat něco, co bylo Janino, nebo když se hádaly a Jana chtěla přivolat na pomoc maminku, vyhrožovala Klára: „Řeknu mámě, žes kradla!“
Tak to pokračovalo pět let. Jednoho dne však při jednom z Klářiných „řeknu to mámě“ reagovala její sestra překvapivě. Podívala se Kláře zpříma do očí, usmála se a prohlásila: „Maminka už to ví.“ A Jana konečně mohla zažívat, co znamená: „Kdo kryje svá přestoupení, nebude mít zdar, ale kdo je vyznává a opouští, dojde slitování.“ (v. 13)
První verš stejné kapitoly hovoří o vylekanosti toho, kdo má špatné svědomí. I tuhle zkušenost Jana udělala. To, co zprvu považovala jen za „malou krádež“, znamenalo pro ni nakonec pět let prožitých ve strachu, že sestra prozradí její hrozné tajemství.
Mám dojem, že na tom častokrát býváme podobně. Cítíme, že jsme Boha zklamali, ale děláme jakoby nic. Říkáme si: To je jen taková „malá krádež“. Ale naše svědomí nás stejně jako Klára nenechá na pokoji.
Dokud všechny ty naše malé ale i velké „krádeže“ před Bohem nevyznáme, nemáme klid a nemůžeme zakoušet svobodu plynoucí z pravdivosti. Nemusíme se ale bát své hříchy Bohu předložit. On nám je vždycky odpustí.
I malá krádež může způsobit velké problémy.
Překlad: J. Kratka, Nová naděje na každý den, roč. 16, č. 3, s. 56
