JUMP

Jak 3,3-12

Monika už si nemohla dál nic namlouvat. Bylo zřejmé, že je těhotná. V hlavě se jí honily vzpomínky na dětství: uprostřed církevního shromáždění stála mladá těhotná dívka a prosila veřejně za odpuštění svého „nemorálního chování“. Bylo to potupné a velmi ponižující. Každý o ní tehdy mluvil. Monika si však nepamatuje, že by se tenkrát omlouval také chlapec, který byl otcem jejího dítěte…

Myslela také na Martu, která přišla do jiného stavu loni. I o ní kdekdo mluvil a rokoval. Tohle Monika nesnese. Aby všichni věděli o jejím hříchu a rozebírali ho doma u stolu nebo na ulici, to nikdy nedopustí!

Jak to ale udělat, aby se lidé nic nedozvěděli? Ať se na to Monika dívala z kterékoli strany, vždy jí vyšla jediná možnost: potrat. „Je to sice hřích, ale co znamená jeden hřích navíc, když už jsem tolik zhřešila?“ Ve své depresi a strachu z pomluv si Monika vůbec neuvědomila, že se chystá spáchat vraždu…

Jak z tohoto bludného kruhu depresí a dalších problémů ven? Řeknete nejspíš: „To je přece jasné, tady je třeba prosit za odpuštění.“ Ale ne každý si uvědomí, že odpuštění je třeba také přijmout, a co z toho vyplývá. Boží odpuštění totiž zahladí hříchy, které stojí mezi námia Bohem, a navrací nás do společenství s Ním. Jedině toto společenství může dát člověku dost síly zvládnout, co si hříchem nadrobil, a vyrovnat se s pomluvami a odsudky druhých.

A co říci „samozvaným soudcům“? Nejlepší odpověď jim dal sám Pán: „Kdo z vás je bez hříchu, první hoď na ni kamenem!“ (J8,7) Pozor na jazyk! I slova mohou být kameny, které zabíjejí. V Moničině případě zabily její dítě. Byla příliš nezralá, aby dokázala čelit pomluvám a pohledům upřeným jenom na ni.

Zjistila jsem, že moje nejčastější modlitba je: „Pane, drž mě pevně kolem ramen a rukou mi zakryj ústa.“ (Malá kniha poznání)

Překlad: Z. Juřenová, M. Klusová, G. Neubauerová, Deník mladých, roč. 10, č. 2.