Otevři!
Zj 3,14-22
Často se to stává, možná to znáte. Váš spolubydlící odjel domů na víkend a tak zůstanete uprostřed vašeho studentského pokojíku sami. Pohodlně se usadíte, nachystáte si něco na zub, láhev Pepsi Coly k tomu a hodláte se věnovat studiu Francouzské revoluce či anglické literatury. Sotva se však zaberete do úvodní kapitoly, vaše podvědomí zaznamená rušivý zvuk – někdo klepe. Tichý hlas rozumu kdesi uvnitř velí: „Nevšímej si toho,“ ale nic naplat, když se klepání ozve znovu, už vám to nedá.
Podle knihy Zjevení klepe Ježíš na dveře našich životů. Je pravda, že tento verš se používá častěji pro evangelizaci a vysvětluje se tak, že Pán Ježíš klepe na srdce těch, kteří ho ještě neznají. Myslím si však, že to není jediný jeho výklad. Toto slovo bylo původně napsáno věřícím lidem – bylo adresováno církvi. Její členové poněkud sešli z cesty následování a proto Pán Ježíš klepe na jejich srdce a volá je zpátky.
Pán Ježíš klepe i na dveře našich životů. Jeho klepání se může projevit ve zvláštní touze a nejasném neklidu, který pociťujeme. Nejlepší odpovědí na toto volání je modlitba. Často si myslíme, že naše modlitby jsou projevem naší iniciativy a zatím je to jen odpověď na Boží klepání.
Modlitba je způsob, kterým na Boží hlas reagujeme – je branou, kterou Pána Ježíše pustíme do svého srdce, aby je mohl naplnit svojí láskou.
Poslouchejme dobře, abychom uslyšeli tiché Boží klepání. V té chvíli je třeba otevřít všelijak ztuhlé a možná i zrezivělé zámky našich srdcí. Jenom tak může Pán Ježíš vstoupit a s Ním jeho láska, kterou všichni tolik potřebujeme.
Nevymlouvej se, že je zamknuto, když klíče od dveří máš ty.
Překlad: Bohuslav Kern, Deník mladých, roč.7, č.34.
