JUMP

Ž 127,1

Žalmista napsal: „Nestaví-li dům Hospodin, nadarmo se namáhají stavitelé.“ Ta slova mají obrovský význam pro ty z vás, kteří se právě pouštíte do života. Vše, oč se snažíte, co chcete postavit nebo obhájit, bude k ničemu, pokud toho dosáhnete svými vlastními silami. Možná to zní velmi staromódně, ale ujišťuji vás, že je to pravda. Hospodin se navíc nespokojí s tím, že bude ve vašem životě na druhém místě.

Můj otec si myslel, že bude v této zásadě výjimkou. Naplánoval si život a nepotřeboval při jeho naplňování žádnou pomoc od Boha ani od kohokoli jiného. Od raného dětství můj táta věděl, že chce být velkým umělcem. Měl to v krvi. Ještě než šel do školky, řekl svým rodičům, že až vyroste, chce se stát malířem.

Potom v šestnácti se mu jednoho dne zdálo, že slyší, jak k němu mluví Bůh. Nebyl to slyšitelný hlas. Ale hluboko uvnitř věděl, že byl osloven Všemohoucím. Šlo o jednoduchý vzkaz, který sděloval: Chci, abys odložil své velké ambice být umělcem a připravil se na život v misijní službě.

Můj otec byl tímto zážitkem zděšen. Odpověděl: „Ne! Ne, Bože. Ty víš, že mám už hotové plány a že umění je mým prvořadým zájmem.“ Rychle ten zážitek potlačil a namluvil si, že ho šálily smysly. Ale vždy, když se rozhodl dát všechno k ledu, objevilo se to znovu. Tato vnitřní bitva trvala dva roky.

Jednoho rána, pár týdnů před maturitou, když vstal z postele, aby se připravil do školy, zaslechl ten hlas znovu. Bylo to, jakoby Bůh říkal: Dnes se budeš muset rozhodnout. Celý den s tím ve škole zápasil, modlil se a bojoval s tím nepolevujícím Božím požadavkem. Nakonec v návalu vzdoru najednou pozvedl tvář vzhůru a řekl: „Je to moc velká cena a já ji nezaplatím.!“

Otec později popisoval ten okamžik jako nejstrašlivější zážitek ve svém životě. Řekl, že se zdálo, že ho Boží Duch opustil tak, jako jeden člověk odchází od druhého.

Bude to trvat sedm dlouhých let, než můj otec znovu uslyší ten Boží hlas. Jak vidíte, jeho láska k umění se mu stala bohem. Záleželo mu na ní víc, než na čemkoli jiném na světě a dokonce převýšila i jeho vztah k nebeskému Otci. To se odehrávalo v jeho srdci. Na jeho lásce k umění nebylo nic hříšného nebo nemorálního. Problém byl v tom, že Bůh v ní neměl žádné místo.

Jakmile se můj táta poddal Boží vůli, jeho umění mu bylo vráceno. Po celý život potom využíval svého talentu v misijní práci, a když zemřel, byl vedoucím katedry umění na křesťanské vysoké škole. Po celých Spojených státech po sobě zanechal překrásné obrazy a sochy. Co je však důležitější, tisíce lidí došly skrze kázání mého otce k poznání Ježíše Krista. Budou v nebi díky volání, které provázelo jeho život.

Překlad: Z. Juřenová, G. Neubauerová, M. Klusová, Deník mladých, roč.10, č.2.