JUMP

Ř 12,9

Nedávno mě oslovila následující věta: „Lásku potřebujeme stejně jako vzduch, který dýcháme.“

V těchto dnech přinesly tiskové agentury zajímavou zprávu, v níž se dočítáme, že s čistotou ovzduší je to trochu jinak, než jsme zvyklí předpokládat. Evropský tým vědců vytvořil simulátor, který dokáže odhadnout účinky znečištěného ovzduší při jízdě na kole, sezení v kanceláři, cestování v metru či lenošení na pohovce. Takto získané výsledky výzkumu potvrzují některé známé pravdy, ale přinášejí i překvapení. Experiment, jež sledoval modelové chování několika obyvatel Osla a Katovic, například ukázal, že průměrný člověk nadýchá v souhrnu nejvíce škodlivin doma, v zaměstnání a v dopravních prostředcích. Na ulici je nápor nebezpečných částic nejsilnější, ale představa, že uzavřené prostory jsou čisté, je mylná.

Alarmující jsou také zprávy ministerstva životního prostředí. To si nechalo vypracovat nejrozsáhlejší inventuru výskytu dvanácti toxických organických látek, k jejichž likvidaci se Česká republika zavázala podpisem Stockholmské úmluvy. Tak podrobný přehled nemá zatím žádný jiný stát na světě. Z inventury vyplynulo, že DDT, polychlorované bifenyly, dioxiny a další látky se ve větším či menším množství vyskytují po celé zemi.

Asi víte, kam mířím – lásku opravdu potřebujme jako vzduch, ale ne ten, který dýcháme, ale čistý vzduch.

Pravdou je, že člověk je tvor přizpůsobivý a dokáže si zvyknout i na škodlivé životní prostředí – jak v přírodě, tak ve společnosti. Jenomže účinky škodlivého prostředí bez ohledu na naši přizpůsobivost na sebe stejně nedají dlouho čekat a překvapí nás ve chvíli, kdy s nimi nejméně počítáme.

Podobně, jak si zvykáme na špatné ovzduší, zvykáme si na „špatnou“ lásku. Přijde nám celkem normální, že naše láska je často soběstředná a falešná. Stále méně nám vadí, že milujeme jen ty, kteří milují nás a milovat své nepřátele nám připadá absurdní. Nu což, zvykli jsme si…

Čistá láska posvěcuje milujícího i milovaného.

Překlad: J. Kratka, Nová naděje na každý den, roč. 15, č. 4, s. 3