JUMP

Řím 6,12

Před několika měsíci jsem byl v Bělorusku, přímo v Minsku. Situace v této postsovětské republice připomíná dobu totality v naší republice před rokem 1989. Vlastně nejenom připomíná, ale v mnohém ji předčí. Křesťanům se tam žije velmi těžko.

Můj přítel mě nenápadně zavedl na biblickou hodinu mládeže. Jak jsem byl najednou rád, že jsem to s ruštinou nevzdal a mohl tak skoro všemu rozumět. Všechno bylo zajímavé, ale nejvíc mě zaujala modlitba jedné mladé dívky.

Jmenovala se Irina. Ve své modlitbě mimo jiné řekla: „Bože, vyznávám Ti, že hřeším. Vím, že je to špatné. Duch svatý mě varuje, ale já stejně zhřeším, ani nevím jak. Prosím Tě, Pane, odpusť mi, pomoz mi překonat moji slabost a dej, ať dokážu volat k Tobě, když mi hřích hrozí, nejen až když ho udělám. Potřebuji Tvoji pomoc. Amen.“

Irina, jak jsem se později dozvěděl, se teprve nedávno stala křesťankou, a možná právě proto měla odvahu přiznat na veřejnosti, že (tak jako ostatní) hřeší. Aniž by tušila, citovala apoštola Pavla: „Vždyť nečiním dobro, které chci, nýbrž zlo, které nechci.“ (v. 19) Svatý apoštol však hned dodává: „Jak ubohý jsem to člověk! Kdo mě vysvobodí z tohoto těla smrti? Jedině Bohu buď dík skrze Ježíše Krista, Pána našeho! – A tak tentýž já sloužím svou myslí zákonu Božímu, ale svým jednáním zákonu hříchu.“ (v. 24,25)

Náš největší problém jen, že své hříchy zakrýváme. Duch svatý nám dává jasně najevo, že míříme k hříchu, ale jak řekla Irina, stejně zhřešíme, protože se nemodlíme ve chvíli, když nám hřích hrozí. Apoštol Pavel nebyl povrchním člověkem. Spíše se snaží demonstrovat postoj většiny křesťanů, kteří někdy vedou nerovný zápas mezi předsevzetím a touhou. Jeho vítězství bylo založeno na základním postoji: „Ve své nejvnitřnější bytosti s radostí souhlasím se zákonem Božím.“ (v. 22)

Všechno závisí na tom, kdo je pánem našeho srdce.

Lépe si poradí s hříchem ten, kdo se o něm radí.

Překlad: J. Kratka, Nová naděje na každý den, roč. 16, č. 3, s. 25