JUMP

Ž 119,100-106

Můj Pane, všechno mi připadá tak utopené v temnotě. Ty jsi Světlo, proto Tě prosím, dej mi tolik světla, kolik potřebuji, abych se vydal po té správné cestě. Nemusím vědět všechno, co zamýšlíš s mým životem – ukaž mi jen, kudy dál. Nikdy předtím jsem se takto nemodlil, to přiznávám. Ty víš, jak se mi líbilo rozhodovat podle svého - být světlem sám sobě. Pýcha ovládala moji vůli. Ó Bože, prosím , odpusť mi a zapomeň, čím jsem se provinil. Chci od této chvíle podřídit svoji vůli jen Tobě.

Jak tato modlitba zapadá do dnešního světa! Ve skutečnosti byla sepsána před 175 lety mladým kazatelem Johnem Henrym Newmanem při jeho životním rozhodnutí. Jeho slova se stala námětem textu duchovní písně „Kéž mi Tvé světlo svítí.“

Přepsal jsem ji sice do prozaické podoby, ale jedna věta je jasně srozumitelná i v původním znění: „Pýcha ovládala moji vůli.“ Který člověk od dob Adama a Evy by toto ve svém vyznání mohl popřít? Právě pýcha zavinila prvotní hřích. Přestože jsme se rozhodli odevzdat srdce a život Kristu, občas se stává, že i my více posloucháme svoji pýchu. Bůh nás miluje a ví, že nemůžeme dojít opravdové spokojenosti, dokud mu celou svojí vůlí neumožníme, aby se On stal tím, kdo nás vede. Žijeme v době duchovního temna. Spolu s Newmanem můžeme říkat: „Kéž mi Tvé světlo svítí, uprostřed temnoty, jíž jsem obklíčen, veď mě dál; nocí temnou musím jíti, domov je daleko, veď mě dál.“

Pokud se ve svém jednání necháváme vést převážně pýchou a vlastním prospěchem, pak nevyhnutelně spějeme do bodu, kdy prostě nebudeme vědět, co dělat a kudy se dát. Volejme k Otci o světlo, které potřebujeme k návratu na jeho cestu.

Kdo na sebe zapomíná, sám sebe nachází. sv. František z Assisi

Překlad: Z. Juřenová, G. Neubauerová, M. Klusová, Deník mladých, roč. 10, č. 2.