JUMP

Lk 17,11-19

Jeden z amerických svátků se jmenuje Den díkůvzdání. Jeho počátek sahá až k roku 1621. V tom roce první osadníci v městě Plymouth trpěli nedostatkem jídla, neboť jim docházely zásoby z Anglie a nová úroda ještě nedozrála. Navíc hrozilo, že úporné vedro a nedostatek vláhy zničí to, co bylo s velkým úsilím zaseto. Osadníci se rozhodli vyhradit jeden den modlitbě a postu. Okolní indiáni zvědavě sledovali toto počínání. Bůh odpověděl desetidenním deštěm a tolik očekávaná úroda byla zachráněna.

Vděční osadníci se rozhodli vymezit čas pro poděkování za Boží milosrdenství a pomoc. Muži ulovili krocany a vysokou zvěř, uvařila se dýně, kukuřice a fazole, nasbíraly se ořechy…Celé společenství se shromáždilo, aby společně četli Bibli a chválili Boha.

Pro některé současníky zůstal dodnes Den díkůvzdání dnem díkůvzdání. Pro jiné znamená krátkou návštěvu doma, kde shromážděná rodina tráví čas nad tradičními pochoutkami, společnými zábavami a sportem. Další jsou jako obyčejně v práci – v nemocnicích, v restauracích…

V dnešním biblickém čtení se dozvídáme, že z deseti malomocných přišel Bohu poděkovat pouze jeden. Umíme my dnes být opravdu vděční? Kolik z nás děkuje Bohu za prokázaná milosrdenství? Jeden z deseti?

Písmo k vděčnosti vyzývá: „Vstupme před jeho tvář s díkůvzdáním, oslavujme ho hlaholem žalmů!“ (Ž 95,2) Když vzdáváme Pánu díky, připomínáme si věci, které pro nás udělal. Připomínáme si jeho lásku a dobrotu, což posiluje naši víru. Děkování nám dává radost a zbavuje nás strachu z budoucnosti. Bůh se nemění. Ten, kdo pro nás v minulosti tolik udělal, nám chce pomáhat i ve dnech příštích.

I křesťan je závislý – na Boží lásce.

Překlad: Z. Juřenová, M. Klusová, G. Neubauerová, Deník mladých, roč. 10 , č. 2.