Čas plakat
Jan 11,1-36
Kdy jste naposled plakali? Já jsem pořádně neplakal hodně dlouho. Vždycky mi nanejvýš ukáply jedna nebo dvě slzičky, ale to bylo všechno. Potom umřel můj tatínek.
Je to už dávno. Dlouhé roky bojoval s vyčerpávající nemocí. Věděli jsme, že umře a občas, když jsme viděli, jak strašně trpí, modlili jsme se k Bohu, aby si ho vzal k sobě domů a zkrátil mu jeho trápení. Věděli jsme, že půjde k Ježíši, ale když jsem klečel u jeho postele a díval se na něj, jak vydechuje naposledy, všechny slzy, které jsem v sobě za ten dlouhý čas nastřádal, se najednou nezadržitelně začaly řinout ven. Od té doby, co jsem byl malý kluk, jsem snad takhle neplakal. I mí bratři a má maminka se objímali a modlili se, protože pocit, že už je definitivní konec a že už s ním na této zemi nikdy nebudeme moci být, byl k neunesení.
Tento zážitek mi víc než kdy předtím pomohl porozumět a docenit význam možná nejkratšího verše v bibli: „Ježíš zaplakal.“ (J 11,35)
Je to naprosto nepochopitelné a neuvěřitelné sdělení – Boží Syn plakal! Plakal i přesto, že věděl lépe než kdokoli na světě, že nebe je realitou. On, který byl zdrojem vší naděje pro den vzkříšení, přesto plakal. Miloval své přátele – Marii, Martu i Lazara – tak moc, že „v duchu zasténal a zarmoutil se“. (v.33) Ježíš s nimi opravdu soucítil.
Dnes je soucit stále vzácnějším projevem solidarity. Upřímná soustrast se používá převážně jako pozdrav na pohřbu, protože by bylo jaksi trapné říct „Dobrý den“.
Jenomže Ježíšův soucit nebyl pouhým projevem účasti. Tak jako jeho láska je čin, tak i jeho soucit přináší pomoc. V případě sourozenců z Betanie se těžké břemeno zármutku a bolesti proměnilo přímo v archandělské perutě radosti a jásotu. Každý z nás už něco podobného zažil – když se někdo třeba už loučí se životem, a potom se situace změní a on může jít vstříc novému životu.
Bývají však i takové situace, kdy jsme úplně bezmocní. Tehdy můžeme toto břemeno alespoň pomáhat nést.
Zbavte křesťanství soucitu a stane se nástrojem mocných.
Překlad: R. Brandejská, L. Horáková, L. Krátková, Deník mladých, roč.13, č.4.
